Vůle

Skupenství plynnném touhy letíc dál

vločky smuteční venku mají bál

ten kdo zradil a věřícímu lhal

náhle upír jest co štěstí by jen sál

smuteční to roucho nosíc bílý šat

když vztek a nářky řeknou duši mat.

Každý krok bolest jak když uštkne had,

to když tvůj věrný jest náhle kat.

Kolem tvého srdce náhle černý les,

nenajdeš cestu hodnou, nenajdeš rodnou ves.

Pocestný na tebe jak toulavý pes,

Každý komu věříš spřádá jen zlou lest.

Každý člověk je života žák,

osud je bez chuti, jindy chuť jak mák.

Jednou jdeš vzpříma, jindy jak rak,

Ženeš se vychřicí, letíš jak pták

A ikdyž amor zlomí svůj luk,

nedělej za životním údělem suk.

Ikdyž si projdeš stovkami muk,

tak jednou přec trefíš svůj životní puk.

A když uvidíš domovský kraj,

kde z oken line se mátový čaj.

Rozkvetlé třešně volajíc máj,

v radosti k přírodě tkví světa ráj.

A ikdyž štěstí jak lahodný mok,

v tvé cestě musí ti postačit lok.

Některým jen doušek, jiným celý žok,

trvá jen chvíli, jindy zas rok.

statečnost srdce jak mohutný lev,

zloba a nenávist pozemský plev.

Musíš se obrnit potlačit hněv,

zatlačit bolesti, zármutků řev.

Počítáš s obavy každý to den,

lest spřádá sítě jak na stavu len.

Bojíš se vylézt z ulity ven,

doufáš v noc kdy zase upadneš v sen.

Moře to za námi před námi čas

v hlavě to znějící vzpomínek hlas.

Některých med a některých kaz,

některé mizejíc jak z hlavy vlas.

Koření života cenné jak sůl,

bez něj radosti v životě půl.

Jak světa závist toď žihadel úl,

do slabin vrážíc dřevěný kůl.

Razíš si cestu jak krumpáčem důl,

nezlom nad životním údělem hůl.

Jednou se štěstí tvé snese z těch hůr,

neboj se stínů a nočních můr.

Agrese sžírá tě, tráví což jed,

nenávist chladná jak stoletý led.

Ikdyž chceš vzteky spálit svůj svět,

Přetvoř své úkony do forem vět