Bezmoc

V posledních měsících života,

na mou duši smějíc se nicota.

v mém srdci klíčící trápoty,

na mou duši vzhlížíc tvář temnoty.

Mé myšlenky plačící v éteru,

mé touhy odváty k severu.

a srdce ve stavu bolesti,

prahnoucí konečně po štěstí.

Když ubýval smysl života,

každá vteřina jedno utrpení.

Vstoupila si mi do života,

Doufal jsem, že se všechno změní.

Mé tělo znovu zaplavilo,

smysl, láska a opojení.

Myslel jsem, že již nepocítím,

ty city takřka ztracené.

S tebou se však navrátily,

jak narozené z plamene.

Myslel jsem, že si rozumíme,

polibky, smích a objetí.

co jsem však vůbec netušil,

že jak vše přijde tak odletí.

Myslel jsem, že si rozumíme,

při společnému, krásném večeru.

Však jak krásné chvíle naráz přišly,

byla jsi jiného závěru.

Tak jako chudý marně zlato hledá

byla v mém srdci ráz vatra uhašená.

Mé duše halíc barva černohnědá,

V mém srdci zejíc díra otevřená.

Má víra v lidi a důvěra zrazená,

Jsou jak mé pocity, již míle vzdálená.

Těžko je hledati ve světě bludů,

když znovu a znovu zrazován budu.

Umírám v nářku

a naprosté bezmoci.

Mohl bych ,

odevzdám své tělo do noci.